Tak aspoň že to jelo. Na kraji městečka le Vigan (300 m) jsme my vepředu byli dříve než autobus. Předměstí  se jmenovalo Rochebelle a na jeho kraji byl veliký supermarket! Šance pro kopačáky! A také ideální místo pro nakládání kol a večeři. Řidiči však nebrali telefon a tak jsme pokračovali dál  ve snaze nakouknout do městečka. Hned zkraje bylo jasné, že touto cestou autobus neprojede. Snad to řidičům dojde a skupinky jedoucí z druhé strany autobus najdou?! V centru le Vigan jsme si dali kafíčko. Jirkovi H. jsem byl dokonce schopen perfektní francouzštinou objednat malou skleničku červeného vína. Dal jsem dohromady tři slova: rouge (červené) - petit (malá) - verre (sklenice) . Číšník bleskově pochopil a Jirka dostal, co chtěl. Když jsme dostali účet, stálo tam: Petit verre rouge. No prosím!

Když jsme se vrátili po půl hodině k supermarketu, už tam všichni v pořádku byli. I bus. Bezva. Část nakupovala kopačáky a část trochu pocikánsky přepadla toalety v obchoďáku schované za dětským koutkem, kam asi chodil personál. Však ji také po čase zavřeli.

A pak začal odsun z hor. Bylo relativně brzo, měli jsme dost času na posun za světla a tím pádem koukání na krajinu. Vedle koukání do kraje začal veliká konzumace nejrůznější mlsů nakoupených v obchodě. Začátek sevřeným údolím podél řeky Arre byl kouzelný. Za  městem Ganges se krajina otevřela, hory Cévennes se začaly vzdalovat a krajina byla vyprahlejší. U Nimes jsme najeli na dálnici a mazali blíž deltě Rhóny - Camargue. Do té jsme vjeli pod Arles. Koukali jsme na všechny strany a volali jak malé děti, když jsme něco spatřili. A viděli jsme téměř vše, co mělo být  lákadlem až další den: bílé koně, býky i plameňáky. Však se také objevil názor, že když jsme všechno viděli, tak můžeme zase do hor. A za přetřásání tohoto radikálního názoru jsme vjeli do městečka Stes-Maries-de-la-Mer. Na parkoviště a místo spaní nás vedl Aleš. Už zde byl a byl si jist, že místo bude na východním pobřeží městečka. Bylo. Na místě se zákazem stání kvůli hostům místní přímořské hospůdky. Kousek od místa hrčel přepad močůvky, takže komáři měli mírný rej. Dál si autobusáci netroufnuli, i když se Aleš dušoval, že čím více na východ, tím to bude krásnější. Problém byl, že dál auta jezdila, ale ne autobusy. Cesta totiž vedla po zválcovaném písečném břehu. Byť daleko od moře. Nakonec jsme zůstali u močůvky.

Kdekdo šel do vody se umýt, ale na sezení na břehu to nebylo. Úděsně fičelo! U moře bylo vlastně velmi nepříjemně. Večer se rozbíhal nemastně neslaně, ale nakonec nás pár zavelelo a přesunuli jsme se na kamenitou kosu vybíhající do moře. Kytaristi si dali oddech a tak se jen klábosilo a požírali pamlsky, které si kdekdo nakoupí. Pod širák jsme šli spát pouze tři. V průběhu noci nejdříve drobný déšť zahnal Hanku Z. a Vláďu K. Mne zahnal slejvák, který přišel o hodinu později. Taky jsem to vzdal a to byla chyba. Do rána už byl pokoj, zatímco v autobusu bylo vedro.