Moje stanovisko znělo: Bude-li jediný člověk proti, máme smůlu. Budeme muset dodržet program. Kdo se přihlásil, přihlásil se na konkrétní zájezd a je tedy obtížné mu ho měnit jenom proto, že někomu jinému se program přestal líbit. I kdyby to byla většina.  I když nejsme zájezd, tak by se mělo jet podle programu, protože nakonec by celý zájezd mohl proběhnout po nátlaku většinové skupiny úplně jinak. V jakém poměru k menšině taková skupina má právo prosadit svůj názor?
Hanka argumentovala jinak: Případná menšina, zvláště je-li to jedinec má smůlu. Přeciť se názoru jednoho účastníka nepodřídí absolutní většina! Koneckonců nejsme na žádném oficiálním zájezdě, jsme jenom parta, tak by většinová vůle měla najít uplatnění.

Protože jsme nebyli schopni se sjednotit, bylo holt případné konečné rozhodnutí na mně jak vedoucím zájezdu. S tím jsme šli před velký chural. Ať také on ukáže, čeho je schopen.